Od příletu do SAR jsem jako vyměněný… Hotová Alenka v říši divů.. Za těch pár dní v SAR jsem se již stihnul seznámit s jednou opicí, ochutnal jsem obrovské housenky v nějaké prapodivné omáčce, maniok a mraky tropického ovoce…. Zúčastnil jsem se dvou bohoslužeb, při kterých má člověk pocit, že je na jedné velké párty, kde všichni vřeští, tančí, zpívají… A v neposlední řadě jsem pobyl pár dní v hlavním městě Bangui…
(
O Bangui jsem před příjezdem slyšel hodně, viděl jsem nějaké fotky a představoval jsem si ho všelijak. Byl jsem kilometry daleko od reality. Těžko se to popisuje… Ze všeho nejdříve jsem se musel „aklimatizovat“ – a to doslova: úmorné vedro a dusno, všude navíc zvířený prach, který leze do očí, zvlášť, když sedíte v autě s otevřeným oknem… O nepříjemném zápachu, na zemi ležících odpadků, mraky žebrajících Středoafričanů ani nemluvě… Slušná silnice je v Bangui asi jenom jedna – bývalá přistávací plocha pro letadla, dnes hlavní bulvár? K tomu všemu tu asi neexistují žádná silniční pravidla, takže člověk prostě zatroubí a modlí se, že mu to projde… Chaotickou atmosféru ještě dokreslují všudypřítomná vojenská obrněná vozidla a transportéry, ozbrojení vojáci FOMAC a vojáci dalších armád a v neposlední řadě také rebelové… Mimo všechna ta armádní a na-armádní předělaná auta jsme se ještě velmi často setkávali s terénními auty všech možných nadnárodních organizací: Lékaři bez hranic, Červený kříž, UNICEF… A samozřejmě i se žlutými omlácenými prehistorickými taxíky….
Podobné výjevy jsme zažili i na cestě do Bozoum, i když v ne tak intenzivní podobě. Po cestě jsme potkali celkem deset zátarasů či celnic či závor (jak chcete, není to ani jedno z toho), svévolně postavených rebely, kteří jakože vybírali mýtné na “opravu silnice.“ Musíme ovšem vzít v potaz, že závora byla často tvořena jenom velkým klackem přes cestu, že silnice je v podstatě neexistující nebo minimálně nebyla v životě opravovaná a že zemi-okupující rebelové nemají jediný příkaz nebo povolení k provádění jakékoliv činnosti tohoto typu… V podstatě jde o to, že po státním převratu, který proběhl v SAR na jaře tohoto roku, tihle rebelové nemají do čeho píchnout a jsou úplně bezprizorní, takže si takhle jednoduše zajišťují „pravidelný přísun peněz.“ Ostatně jim asi nic jiného nezbývá… Nás už ovšem z Bangui vezl otec Aurelio (jeden ze tří karmelitánů z naší misie v Bozoum), který je pokaždé suverénně setřel, takže rebelové přišli poměrně zkrátka… (Aurelio tuhle cestu absolvuje docela často a svojí výřečností už bývá mezi některými rebely skoro až proslulý… Možná právě proto se někteří ani moc nebránili…)
Čím dál jsme byli od Bangui, tím byla silnice horší, až nakonec nebyla… Jenom taková prašná cesta,vedoucí skrze maličké, už doopravdy civilizací-nepolíbené vesničky… Navíc k našemu štěstí se zase ozvalo obdobídešťů a tak jsme v jednu chvíli neviděli ani na 4 metry před vozidlo… Byl z toho parádní offroadovej a dost adrenalinovej zážitek…. Do Bozoum jsme pak přijeli až za tmy, akorát k večeři… Bozoum… Na dalších deset měsíců mé “chez moi“ (u mě doma).
