Ze začátku všechno probíhalo celkem dobře. Sice jsem na ně neustále dělal takové to „pssst“ ale spíš to byla moje nervozita z toho, že všude kolem nás se učilo, než že by studenti skutečně hlučeli. Obešli jsme budovu školy a zůstali jsme na travnatém plácku, kde se mi nakonec podařilo něco málo popsat a vysvětlit. K mé nemalé radosti jsem dokonce našel nějaké parazitické houby rostoucí na mangovníku, takže bylo o čem mluvit. Myslím, že to děti i zajímalo, ale fakt, že byly venku, byl pro ně prostě mnohem silnějším důvodem ke štěstí. Za chvíli si mě přestaly všímat, začaly se rozlézat po palouku, povídat si a já věděl, že je čas je zahnat do třídy. Začal jsem přešlapovat na místě a naháněl jsem odpadlé hloučky, aby se vrátily.
Najednou však ke mně přišla jedna studentka, ukázala mi pod nohy a klidným hlasem řekla: „Pane učiteli! Had!“ V tu chvíli jsem ho neviděl, takže mě nenapadlo nic chytřejšího než uskočit stranou… Možná jsem měl zůstat v klidu a nehýbat se. Nevím, teď už je to jedno. V té chvíli mi to každopádně bylo jedno… Po dopadu jsem se otočil a podíval se do míst, kde jsem stál a poslední dvě minuty chodil sem a tam… a byl tam. Nebyl moc velký, ale byl… ani ne 15 čísel od otisku mého chodidla v trávě.
Had se zoufale snažil rychle odplazit pryč. Pozdě. Dřív, než jsem stačil říct popel, ty nevinné ještě pořád relativně malé děti popadly kameny a klacky a v mžiku bylo po hadovi…
Nějak jsem nad tím hadem zvlášť nepřemýšlel. Zmohl jsem se jen na „Už ho nechte být.“ Mnohem víc jsem se soustředil na to, jak dostat děti do třídy, protože scéna s hadem vyvolala větší rozruch, než jsem potřeboval – učitelé ostatních tříd vykukovali z oken, aby zjistili, kdo tam dělá takový nepořádek. Horečně jsem se omlouval a hnal jsem děti zpět. K mému překvapení byly celkem v klidu, zkrátka nic výjimečného. A protože děti byly v klidu, tak jsem byl v klidu i já… Ve třídě jsme pak hned několikrát použili hada jako příklad do probírané látky, náramně se nám to hodilo do učiva – jaké jsem to ale měl štěstí.
Blog | Vojtěch Bílý
Had jako učební pomůcka
Minulý týden jsem se rozhodl, že během hodiny biologie vezmu celou třídu na chvíli ven. Začínali jsme zrovna kapitolu „Poznej své okolí“ a já si říkal, že by bylo fajn si některé věci nejdřív ukázat a až pak o nich mluvit ve třídě. Přiznám se, že jsem taky trochu vypočítavě doufal, že si zvednu popularitu... Tak jako tak jsem to považoval za dobrý nápad, byť jsem byl z toho trochu nervózní. Zdejší studenti jsou trochu divočejší a vůbec jsem netušil, jaký efekt to bude mít, až se dostanou ven z lavic, kde byli ještě alespoň trochu pod kontrolou. Bylo jich něco málo přes třicet a já na ně byl sám...