Reklama
 
Blog | Vojtěch Bílý

Vážený pane Kavane

Pod článkem «"Mundzu" ve městě» se 16.9. 2013 v 08:04 objevil komentář od pana Kavana:

Pane Bílý, hezky jste popsal jak roztomilí jsou malí černoušci
Teď ještě kybyste nám vysvětlil co je cílem vašéí mise , kdo to platí a proč. Tedy jestli to máte srovnáno v hlavě vy sám.
V Africe byla kultura mnoho tisíc let před Evropou. Ti lidé ve svém prostředí umějí žít a celá ta tisíciletí to uměli. Nebo studentík z Prahy jim poradí jak mají přežít lépe?
Co je vašim cílem. Naučit je že chtějí mobil, CocaColu a foťák? A sociální dávky? Naučit je anglicky a udělat z nich druhořadé kteří se budou prosazovat jako černí Afričané se špatnou angličtinou?
 

 

Tady je má odpověď.... (a je to naposled, kdy se takovýmto typem komentáře zabývám...)  

 

 

Vážený pane Kavane (pokud se tedy jedná o Vaše skutečné jméno),

Reklama

                rozumím tomu, na co se snažíte poukázat. Přesto si myslím, že Vaše kritika je poněkud předčasná a irelevantní, jelikož se zakládá na vašich prvních dojmech a předsudcích, aniž byste znal okolnosti a všechna fakta ohledně mého působení (která ale pochopitelně nemusí Váš názor změnit).

                Přestože necítím žádnou morální či jakoukoliv jinou povinnost Vám cokoliv vysvětlovat, dal jsem si tu práci, abych Vás alespoň trochu zasvětil do toho, co dělám.  Pokusím se Vás tedy seznámit, alespoň s nějakými základními fakty a odpovědět Vám na vaše poměrně nelehké otázky.

                 Můžeme třeba začít tím, že nejsem studentíkem z Prahy. Vím, že použití termínu “studentík z Prahy“ bylo spíše obrazným vyjádřením (byť značně nezdvořilým), přesto, když už jste to zmínil, si dovolím tento termín opravit, jelikož má studia nakonec mají vliv i na to, co ve Středoafrické republice dělám. Jsem trvalým bydlištěm z Plzně, ale poslední tři roky jsem žil a studoval na lyceu v Dijonu ve Francii, kde jsem v červnu tohoto roku úspěšně studium ukončil maturitní zkouškou. Vysokoškolská studia jsem se rozhodl odložit a odjet na 10 měsíců do Středoafrické republiky, kde působím v rámci jedné misie primárně jako učitel a vychovatel v místní škole a stacionáři pro sirotky.

 Proč právě Středoafrická republika?

                Středoafrická republika patří aktuálně k těm nejchudším z nejchudších: 41 % lidí trpí podvýživou (9. nejvyšší hodnota na světě), úmrtnost dětí do 5 let – 81 dětí na 1000 porodů (19. nejvyšší hodnota na světě), 6,3 %  lidí trpí HIV (11. nejvyšší hodnota na světě) a mohl bych pokračovat dál. Navíc ve Středoafrické republice proběhl letos na jaře státní převrat. Stát, který před tím téměř nefungoval, teď nefunguje vůbec. Země je plná rebelů z Čadu a Súdánu, kteří plení a zabíjejí (mluvíme tu o mrtvých v řádech tisíců). Kvůli nastalé situaci zde v podstatě neexistuje školství ani zdravotnictví, lidé nemají téměř žádné příjmy. Je tu obrovská chudoba … Nicméně nechci se tady dál donekonečna rozepisovat nad aktuální situací v SAR – na internetu se určitě najdou všechny podrobnosti.

                Co ovšem stojí za zmínku, je fakt, že situace je natolik kritická i právě z hlediska bezpečnosti, že mnoho mezinárodních nebo nadnárodních organizací má velké problémy s obnovením svého pole působnosti, jelikož celá infrastruktura všech těchto společností (UN, UNICEF, Red cross , Medecins sans frontieres…) byla během státního převratu v podstatě zničená. Přesto díky pomoci těchto organizací, byť značně omezené, se daří zajistit tisícům lidí přežití.
                Jeden příklad za všechny: přímo tady u nás v Bozoum se nachází skupina 6 000 uprchlíků s okolních vesnic, které byly teď v posledních týdnech napadeny rebely, kteří pozabíjeli desítky lidí (stovky?) a celé vesnice a městečka spálili a kompletně zničili. Jedná se tedy o  6 000 uprchlíků bez střechy nad hlavou, kteří se již nemají kam vrátit. Problém teď řeší naše misie ve spolupráci z WFP a přes všechnu tragédii to vypadá, co se do materiální pomoci týče, nadějně. Doplňuji, že se jedná o jeden příklad z mého okolí, který reprezentuje dění v celé zemi. Situace je zde velmi vážná.

Misie?         

                Již jsem zmínil termín “naše misie“. Aby se tomu dobře rozumělo, jedná se o katolickou misii bosých karmelitánů z Itálie (v SAR jich je ovšem mnohem víc – z různých zemí a z různých kongregací). Teď samozřejmě může začít taková ta klasická estráda – násilná evangelizace, ničení kultury atd. Opak je pravdou. Zdejší misionáři zde žijí již po desítky let (někteří i 50 a více let) a v podstatě můžeme říct, že jsou jedinou skutečně stálou působící institucí v SAR (i během státního převratu jako jediní v zemi zůstali). Tyto misie (a ne jen ty katolické) jsou v zemi již od jejího vzniku – vzniku samostatné Středoafrické republiky. Což v překladu znamená, že misionáři zemi znají víc než důvěrně (strávili tu větší část svého života), znají tedy všechny problémy, která tato země zažívá a hlavně na ně umí efektivně odpovědět. V aktuální situaci v SAR, misie kompletně nahrazují stát: zajišťují zdravotnictví, školství, sociální podporu, rozvoj hospodářství, tvorbu pracovních míst atd. Ovšem vše v rozvojovém duchu! Tedy nejedná se jen o humanitární balíčky – „vezmi si lízátko a buď šťastný“, ale „postav se na vlastní nohy, aby sis ho mohl koupit sám“. Nejedná se tedy o šíření mobilních telefonů a propagování šumivých nápojů značky Coca Cola. To, že africká kultura tady byla dlouho před příchodem Evropanů, je určitě pravda. I to, že to dlouhá staletí bez vnější pomoci zvládala.

Dnes ovšem existuje také něco jako „mezinárodní společenství“. Problémy, které (nejen) ve Středoafrické republice vznikají, nejsou pouze lokálního charakteru – příčinou jsou vlivy okolních zemí, kolonizace a historie dané země, světová politika, soukromý podnikatelský sektor a tak podobně. Nebavím se o tom, kdo za co může. Situace je teď taková a já zkrátka věřím v solidaritu – konstruktivně založenou. A touto cestou si myslím, že jdou právě zmíněné misie. Za vším, co je ve Středoafrické republice jenom trochu funkční, stojí mezinárodní rozvojové a humanitární organizace včetně těchto misií. Za vším! Názor, že se Středoafričané z této situace sami vyhrabou je zcela mylný (a na tomto názoru se shodují vesměs všechny působící orgány v SAR, v četně aktuální přechodné vlády SAR).

                (Chtěl bych jenom dodat, že misie je tady pro všechny – na vyznání se tady v tomto ohledu nehledí. Křesťanství se tady nikomu nenutí ani nijak jinak nevtlouká. Musíme ovšem brát v potaz i fakt, že ke křesťanství se hlásí 50% obyvatel – pastorační činnost tedy zcela logicky také patří k náplni misie)

Zkrátka nejde o žádnou násilnou evangelizaci či násilné poevropštění.

Jak jsem se do SAR dostal?

                Již před nějakým časem jsem navázal kontakt s organizací SIRIRI o.p.s, která jako jediná česká nezisková organizace v SAR působí. Její řekněme hlavní charakteristikou je velmi úzká spolupráce právě s italskými karmelitány, kteří, jak už jsem se zmínil, v SAR žijí dlouhá léta a znají tak velmi dobře zdejší problémy. Návrhy na konkrétní projekty tedy v naprosté většině vznikají přímo v SAR, SIRIRI se je pak následně snaží zajistit a na realizaci se pak podílí nebo přímo dohlíží zmínění karmelitáni (hodně v kostce popsáno, pro bližší a podrobnější informace – www.siriri.org).

Jedná se tedy o poměrně ojedinělou strukturu, které mě velmi zaujala. Určitou dobu jsem této organizaci vypomáhal s překlady článků světových médií, překládal jsem korespondenci s misionáři apod. Po konzultaci se SIRIRI, jsem se rozhodl nabídnout svoji “pomocnou ruku“ italským karmelitánům – misionářům, kteří moji nabídku přijali. SIRIRI mi pak po dobu cca 6 měsíců pomáhala s přípravou.

Financování?

                Velkou část nákladů spojených s mým působením si hradím sám (VIZA, pojištění, očkování…). Italská prokura bosých karmelitánů se následně po delším přezkoumání významu a užitečnosti mého působení nakonec rozhodla zaplatit mi letenku (v původní dohodě jsem si i letenku měl hradit sám). Během mého působení nebudu dostávat žádný plat ani jiné finanční odměny. Moje působení není hrazeno z žádných veřejných peněz, peněz neziskových organizací a tak podobně.

Co ve Středoafrické republice dělám a k čemu je to dobré?

                Přijel jsem do SAR, konkrétně do městečka Bozoum, abych primárně učil na zdejší škole, na jejíž výstavbě se kromě italských karmelitánů podílela i organizace SIRIRI. Konkrétně budu učit biologii a tělocvik. Vyučování je ve francouzštině (úřední jazyk), osnovy jsou převzaté z francouzského školství, které je mi důvěrně známé. Neučím tedy děti o tom, jak mají ve své zemi přežít, ale učím prostě předměty, pro které se nenašel profesor a učím podle středoafrických osnov.

Pro vaši představu budu učit v jediné fungující škole pro oblast velkou asi jako Morava. V této oblasti se samozřejmě nachází vícero státních škol, ale všechny jsou zavřené, protože učitelé odešli, jelikož od státu nedostávali plat nebo jednoduše utekli ze strachu před rebely.  Nemám sice žádné vysokoškolské vzdělání, přesto názor italských misionářů je takový, že vzdělání, které mám já je pro výuku plně dostačující – vzhledem k úrovni zdejšího vzdělání, tudíž i s ohledem na mé znalosti francouzštiny a francouzských osnov, bych pro školu, kde je stálý nedostatek kvalitních profesorů, měl být přínosem. Dále pak budu působit jako vychovatel ve zdejším stacionáři pro sirotky. Sirotků jsou tu tisíce a tisíce a znovu: tento stacionář je jedno z mála zařízení, které se těmto opuštěným dětem věnuje.

                 Samozřejmě si uvědomuji, že z globálního hlediska nemůžu Středoafrické republice pomoci. Není to ani mým záměrem – respektive nemám spasitelské sklony zachránit svět. Moje působení se dotkne jen relativně velmi malého množství lidí. Krom samotné výuky je tady ovšem ještě druhý význam tohoto působení, který nelze přehlížet. Fakt, že si někdo SAR všiml, že jí věnuje pozornost a čas, je tady pro zdejší obyvatele neuvěřitelně povzbuzující informací, čehož jsem si začal všímat již druhý den po mém příjezdu do Bozoum. Lidé v této zdevastované a v doslova zapomenuté zemi vnímají velmi silně sebe menší náznak zájmu z venčí. Netoužím po nějaké glorifikaci – ale například skrze tento blog se vůbec o existenci Středoafrické republiky dozví stovky lidí. Stovky lidí se dozví, že ta země se nachází v zoufalém stavu a stovky lidí se dozví, že existují způsoby jak této zemi pomoci.

Tento blog jsem založil čistě jenom proto, abych zde sdílel své pocity a dojmy z mého pobytu v SAR a abych nějak veřejně “svědčil“ o zdejším dění. Pokud jsem se zrovna setkal s roztomilými černoušky, tak jsem uveřejnil článek s roztomilými černoušky. Nejsem „superman,“ nejsem „mesiáš,“ jsem prostředek. To, že jsem se objevil v SAR, není místním obyvatelům ukradený. A nějak doufám, že to není ukradený ani těm v Čechách za monitorem. A v tom všem je velký potenciál, který si uvědomovali všichni  aktéři, kteří se na mém působení podílejí (včetně mě!), ještě před mým odjezdem.

V neposlední řadě by tento pobyt měl být přínosný i pro mě samého. Byla by kravina říct, jedu do SAR, protože se musí pomáhat. Je taky důležité mít k tomu, co dělám, pozitivní vztah – v tom zdravém slova smyslu. Jsem tak trochu dobrodruh, mám rád “exotiku“ a tento rok v SAR beru jako velikou zkušenost. Ne ovšem jako turista, co si vyjel na safari a jeho největší zážitek je fotka s opicí. Věřím, že po stránce řekněme lidské a duchovní bude tento rok pro mě přínosný a že se to pak třeba odrazí i v mém budoucím povolání nebo v nějaké jiné sféře mého života. I toto je jeden z důvodů mého působení tady.

                Rozumím kritice „kolonizace 21. století,“ „humanitární pomoc ala berte a poperte se“ apod. Nicméně věřím, že to, čehož já jsem tady v SAR součástí, do této kritiky nepatří a že to má smysl.

                Doufám, pane Kavane, že jsem Vám i všem případným dalším čtenářům se stejnými otázkami adekvátně odpověděl. Pokud jsem něco dostatečně nevysvětlil nebo přehlédl, v diskuzi se určitě najde místo, pro případné vysvětlení či doplnění.

                Pro příště bych Vás chtěl ovšem poprosit, vážený pane Kavane, abyste případnou konverzaci s kýmkoliv cizím začínal s trochu větším respektem a slušností. Vaše názory Vám neberu, ale v lidské komunikaci existují určitá pravidla. Jsem pro konstruktivní debatu – názorová neshoda nemusí být problémem, pokud mají lidi navzájem k sobě úctu.

S pozdravem

Vojtěch Bílý