Ve škole je to teď trochu o nervy. Studentům se jejich nový bílý učitel okoukal a takový ten prvotní zvídavý respekt vystřídala zvídavá chuť zjistit, co ještě všechno snesu, co vydržím a kde přesně leží ty hranice, co si vůči mně a během mých hodin můžou dovolit. Ne, že by se to nedalo čekat, ale stejně – je to celkem úmorné a únavné, posledních 14 dní obzvlášť. K tomu všemu připočtěme o nic méně vyčerpávající hodiny francouzštiny v sirotčinci a nějakou tu práci navíc a máme zaděláno. Doopravdy se to všechno nějak blbě sešlo, takže jsem každý večer doslova padal zničen do postele a ráno se velmi ztuha zvedal. Nemůžu říct, že by nadšení opadlo, jen spíš bylo dočasně utlumeno… K mému štěstí (či smůle) se o mě na začátku minulého týdne otřela (asi) nějaká housenka, konkrétně na krku, a způsobila tak nemalou alergickou reakci, která vypadala asi tak, jako kdybych si od ohně spálil půlku krku. Paralelně s housenčím útokem, jsem byl navíc nešikovně sestřelen o hlavu větším protihráčem, když jsme hráli frisbee, takže jsem si úspěšně natáhl sval na noze a odřel celý loket. Výsledek byl, že jsem dostal nařízený klid a bylo. Upřímně – docela jsem ho potřeboval.
***
Nicméně nebyl jsem jediný, koho zdejší havěť v poslední době napadla. Naší drahou kuchařku bodl štír. Měla smůlu, nebyl to žádný drobek a navíc byl pěkně zákeřný: schoval se pod utěrku a pak v pravý moment vystartoval. Naše kuchařka ovšem útok opětovala a na rozdíl od ní, štír útok nepřežil. Kuchařky mi bylo líto – štíří bodnutí je prý extrémně bolestivé. Odvezli jsme ji do “nemocnice,“ kde dostala nějaké injekce a druhá den byla zase v pohodě… Teď se prý v kuchyni schovává další, stejně velký, ale ten zatím kuchařčině vařečce úspěšně uniká…
***
Taky jsem začal zase běhat (teda teď jsem dočasně invalidní, ale určitě zase brzy navážu) Pokaždé vybíhám jiným směrem a snažím se objevit nějaký nový zapomenutý Středoafrický kout. Naposled jsem vyrazil po zdánlivě opuštěné silničce, bylo už celkem pozdě a slunce akorát zapadalo (slunce zapadá v 18:00 a to hodně svižně). Byla to paráda, nádherný klišé výhled na zapadající slunce nad zdejší divočinou… Z mého vytržení mě dostali až desítky vesničanů, kteří se svými těžkými náklady na hlavách vraceli pěšmo do Bozoum (zas tak opuštěná ta cesta nebyla). Myslím, že jsem je celkem pobavil. To, že ze mě mají velkou srandu v podstatě nijak neskrývali (některým ženám smíchem téměř spadl náklad z hlavy). Vlastně to docela chápu – potkat bělocha v těchto podmínkách, jak celý umořený běží jenom proto, že se rozhodl běžet je holt s jejich mentalitou neslučitelné. Kdyby jenom tušili, že tyhle úsměvné sympatie byly vzájemné…
***
Největší objev v mém okolí mi ale nedávno ukázal otec Aurelio. Šli jsme se takhle projít, trochu si provětrat hlavy. Nevěděl jsem, kam jdeme a bylo mi to celkem jedno… Po nějaké chvíli chůze jsme najednou narazili na asfalt! Pro Evropana to samo osobě není kdoví co, ale asfalt tady v Bozoum? Zdejší lidé nemají auta a silnice jsou v naprosté většině prašné a v příšerném stavu (ještě z období kolonizace). My jsme ovšem stáli na asfaltové silnici, stoupající někam na kopec. Evidentně tudy žádná auta už pár let nejela… Stoupali jsme po silnici, až jsme došli k zarostlé a téměř rozpadlé obrovské vile. Aurelio mi pak vysvětlil, že to bývalo letní sídlo prezidenta Bokassi (proslulý středoafrický diktátor nedávné minulosti, jenž byl známý zejména pro své sklony ke kanibalismu) a ten pro své blaho nechal vyasfaltovat příjezdovou silnici… Původně se vyasfaltování mělo týkat celého Bozoum, ale známe to: vyasfaltovaná byla pouze silnice, kterou Bokassa používal a zbytek peněz šel někomu do kapsy. Nicméně i dnes můžeme říct, že Bozoum má svou asfaltovou silnici!
***
Seděli jsme s Aureliem na verandě, pili kafe a střídavě jsme odbíhali se svářecí maskou pozorovat zatmění slunce (téměř úplné), které k našemu škodolibému potěšení bylo dobře vidět právě od nás “od rovníku“, zatímco Evropa pro jednou ostrouhala. Obloha úplně vymetená, z Bozoum k nám jenom doléhalo pravidelné muslimské modlitební vysílání z ampliónů umístěných na jedné z mešit. Byl to jeden z takových těch posvátných momentů italsko-africké po-obědové siesty, prostě pohoda. „Začalo nám období sucha!“ smutně konstatoval Aurelio, velký milovník dešťů.
