Moc jsem nevěděl, co mám říct. Mějte se hezky? Přišlo výrazně víc lidí, než jsem čekal a teď tam jenom tak stáli a přáli mi všechno dobré… Byl jsem hrozně rád, že přišli, ale zastihli mě trochu nepřipraveného, takže jsem lehce znejistěl… Ptal jsem se sám sebe, co tyhle konkrétní lidi ode mne vlastně očekávají…? Celou cestu jsme dlouho a pečlivě plánovali a teď tu tak všichni stáli s úsměvem na tváři a já se zoufale snažil rozlousknout, co se jim zrovna honí hlavou… Sám mám problém srovnat si to, co od sebe očekávám já sám… V obecné rovině moje náplň byla jasná: učit biologii a tělocvik. Dokonce pod tím slovem učit jsem měl nějakou konkrétní představu, ale stejně… V tu chvíli mi připadlo, že snad všichni kromě mne chápou význam mého odjezdu do SAR… Ono to není žádné “velké poslání“, žádné “zachraňování lidstva“… Jedná se o zcela konkrétní lidi, kterým bych měl být nějak konkrétně užitečný a to po docela (byť hodně relativně) dlouhou dobu. Mnohem lépe se fantazíruje v té nadnesené všeobecné rovině, kterou bych i označil za rovinu plnou různých klišé typu supermanů a dobrovolníků spasitelů. Každý, včetně mě, se dokáže (povětšinou zcela interně) vtělit do této role. Když jsem však ještě v letadle nad tím přemýšlel, došlo mi, že ve chvíli, kdy se mluví již o konkrétním úkolu/povinnosti/náplni – v mém případě postu učitele a vychovatele, už si člověk dokáže mnohem snáz představit všechna úskalí a problémy, které ono bohulibé “poslání“ s sebou nese… Tíhu těchto myšlenek ještě doplňuje fakt, že tento můj další „úlet“ (jak by řekli někteří) stál nemalé úsilí mnoha lidí, nehledě na celý ten rok mého života, který investuji… Což v překladu znamená: „Nejedeš tam jenom tak, na prázdniny. Měl bys tam být něco platný, jinak se to všechno v žádném případě nemůže vyplatit… Takže ne že to nějak zvržeš!“ Abych byl úplně upřímný, tak mě tyhle myšlenky napadaly samo sebou i dlouho před tím, nicméně již zmíněná situace na letišti, jakkoliv přátelská, ve mě tyhle myšlenky znovu vyvolala… Přidejme celodenní stres a úzkost a nejsme daleko od paniky… 😀 Naštěstí se již v letadle ukázalo, že šlo o takovou přechodnou krizi, o které jsem ještě ve svém sebechlácholení usoudil, že jsem ji na letišti celkem dobře přežil a zamaskoval…
V Paříži jsem se měl setkat s italským misionářem Giancarlem, se kterým jsem měl cestovat až na misii do Bozoum, kde budu působit. Giancarlo je jedním ze tří karmelitánů, se kterým budu nejbližších 10 měsíců trávit hodně času… Když jsem se s předstihem dostal na správnou gate, téměř nikdo tam ještě neseděl. Snad až na pár řeholních sester a jednoho zavalitějšího usměvavého pána… Nebyl jsem si jistý, zda je to on, ale podobal se člověku, kterého jsem viděl na jedné fotografii… Zvláštní situace podruhé: cizí člověk, se kterým budu teď trávit “hodně času.“ Moje rozpačité seznamování Giancarlo suverénně převálcoval svojí italskou vřelostí a srdečností… Myslím, že jsme si doopravdy sedli, já se rázem uvolnil a on začal vyprávět a hrozně hlasitě se smát všem možným vtípkům a podobně. Bylo to doslova teatrální… Kolem nás to začalo houstnout, ale nikoliv Středoafričany, kteří by se vraceli zpět do vlasti. K mému nemalému překvapení se kolem nás začaly objevovat většinou řeholní sestry v hábitech už poměrně v letech, sem tam nějaký ten kněz, vesměs všichni misionáři… Nejvtipnější na tom bylo to, že až na výjimky, byli téměř všichni z Itálie… Navíc jsem si mezi nimi připadal jako malé ucho na výletě – všichni staří otrlí mazáci a mazákyně… Kdyby se nakonec nedostavila i středoafrická menšina, ve které se občas mihlo nějaké to menší děcko, byl bych v letadle suverénně nejmladší a to s několikageneračním rozdílem… Giancarlo to všechno komentoval se sarkasmem jemu vlastním… „Doufám, že si vedle mě nesedne žádnej černej ze SAR, protože jakmile zjistí, že já bílej ovládám SANGO, tak už se nevyspím, páč bude do mě něco hustit celou noc…“ se smíchem prohlásil ve frontě na gatu tak, že ho slyšeli úplně všichni, tedy i Středoafričané, které to celkem dost pobavilo…
K potěšení většiny příslušníků italské národnosti se k večeři na palubě Air Farnce podávali těstoviny a rizoto…
Do Bangui jsme dorazili asi z hodinovým zpožděním… Okamžitě po výstupu z letadla – prádelna. Bylo něco přes třicet ve stínu a nesnesitelné dusno… Giancarlo, který Bangui zná už možná lépe než domovinu, prohlásil, že tohle je ta lepší verze počasí a že čekal daleko horší… Po tom dlouhém celonočním letu v nadměrně klimatizovaném letadle se člověku, který na toto klima není zvyklý, začne dělat špatně. Z letadla jsem byl jediný – všichni ostatní, kteří v SAR už působí alespoň 15 let, tyto “příznivé“ klimatické podmínky v podstatě uvítali. Všichni jsme se z letištní plochy přesunuli do něčeho, co bych nazval demoverze letištní haly– tj prostor o pár metrech čtverečních, kde nebylo k hnutí. Následovalo vyplňování nesmyslných dotazníků a mraky nesmyslných kontrol v naprosto provizorních podmínkách. Po té co se při poslední kontrole prohrabal jeden z vojáků všemi mými zavazadly, urychleně jsme již s naším doprovodem opustili letiště. A pak už následovala jenom velká smršť: žebrající děti, všude bordel, chaos, spousta ozbrojených jednotek po městě – francouzští vojáci a vojáci FOMAC, obrněná auta, kryty s těžkými kulomety, hluk, bordel, trhy, trhy a všudypřítomná chudoba…. Až jsme konečně dorazili do naší zastávky před cestou do Bozoum – na misii Carmel ležící stranou od centra Bangui. Cesta po Bangui byla pro mě doopravdy silným zážitkem, ale o tom až příště… Už tak jsem toho napsal víc, než jsem chtěl.