V pondělí se pouze měly distribuovat učebnice a školní uniformy, také byl na programu úklid. Já jsem dostal na starost distribuci učebnic.
Sešel jsem se ještě s pár profesory v sobotu, abychom to s předstihem dali dohromady a připravili učebnice pro distribuci. Tam jsem teprve zjistil, že to nebude tak jednoduché, jak jsem myslel. Neměli jsme kompletní seznam studentů, navíc nebyly učebnice pro každého. Každý by měl dostat určitý počet učebnic, ale každý trochu jiné. Byl to děs, který jsme neměli šanci zvládnout pouze za sobotu. Naštěstí tu byla ještě rezervní neděle, během které bychom to při stejné výkonnosti měli bez potíží zvládnout. V neděli jsme se ovšem sešli už jenom dva a tak jsme to nezvládli. V pondělí, když to vše mělo někdy v půl deváté vypuknout, jsem vstával v pět ráno, abych to dodělal. To už jsem ale pracoval sám. Bylo to docela náročné.
Ve chvíli, kdy dorazil zbytek “distribučního týmu“, byl akorát čas začít rozdávat knížky. Nechci se o tom rozepisovat, ale jenom tak na okraj: představte si, že máte připravené knížky pro každého studenta na jméno a pak zjistíte, že se další desítky dětí teprve zapisují a tudíž ani nefigurují v seznamu nebo že se zase někteří asi už neobjeví.
Byl jsem rád, že na to nejsem sám. Ostatní profesoři na tenhle chaos byli evidentně zvyklí, takže jim všem šla práce celkem od ruky. Tedy skoro všem. S profesorem francouzštiny už asi nebudu kamarád. Nejenom, že pořád dělal, co neměl, ale ještě k tomu měl spoustu velmi zajímavých připomínek k organizaci, které neměly ani hlavu ani patu. Trochu jsme se pohádali. První den ve škole, první kolega, který bude zůstávat vždy na opačné straně sborovny, než zrovna budu sedět já.
Byl to vyčerpávající zmatek, který skončil až tak někdy kolem šesté večer a to jsme zvládli odbavit sotva půlku studentů. Středoafrická administrativa…
No ale nevadí, přišlo úterý, což znamenalo slavnostní zahájení, projev ředitele školy, zdvižení vlajky a nakonec hymna Středoafrické republiky hezky čistě vokálně a bez doprovodu.
Než začala hodina, měli všichni ještě pár minut. Já je využil k tomu, že jsem si sedl na lavičku před sborovnu a pozoroval jsem dění kolem. Zvláštní, jak moc se vše podobalo mým zážitkům ze školy. Spousta hloučků hlasitě bavících se studentů, ti mladší se trochu pošťuchovali, všichni se vítali. Tu a tam jsem zaznamenal nějaký ten párek puberťáků – asi školní láska, která přežila letní prázdniny nebo která přes prázdniny vznikla. Všechno tak nějak normální a mně povědomé. Služba zazvonila na velký zvonek, jde se do tříd!
Měl jsem to dopoledne celkem tři hodiny ve třech různých třídách. Bylo to skvělý. Po pár větách typu: „Dobrý den! Sedněte si…“ ze mě opadly poslední zbytky nervozity a začala velká jízda. Trochu jsem se představil, chvilku jsem z nich lámal, aby něco řekli o sobě – taky se trochu představili a zbytek hodiny jsem je seznamoval s rutinou: sešity, učebnice, rozvrh… Sám si vzpomínám, jak jsem se u těchto monologů extrémně nudil. Samo o sobě to moc velká jízda není… dokud se naivně nesnažíte udržet si jejich pozornost. Byly to první hodiny o ničem a ve mně bylo příliš moc entusiasmu.
Běhal jsem po třídě a dělal jsem na můj vkus až moc praštěný gesta, abych upoutal jejich pozornost. Snažil jsem se být vtipný. Do teď nevím, zdali se smáli, protože jsem skutečně byl vtipný anebo proto, že jsem jenom byl extrémně trapný (kdybych já byl na jejich místě, bylo by to spíš to druhé). Každopádně se všichni včetně mě bavili a to je asi to hlavní.
Když skončila poslední hodina, byl jsem dost vyřízený. Nadšený, ale silně utlumený únavou. A to jsem ještě nezačal učit – jenom jsme si povídali. Košili jsem úplně propotil a lehce se mi motala hlava. Jestli jenom tři hodiny povídaní udělají se mnou tohle, tak to tady nemám šanci ustát!
Odpoledne jsem zase pro změnu rozdával učebnice a pro změnu zase sám (byť teď to nebyla chyba francouzštináře, jenom nikdo nevyslal zprávu, že se mají všichni zase dostavit). Večer, když jsem se vracel na misii, bylo mi fakt blbě. Věděl jsem, že už jsem mimo normu zdravého člověka a strašně jsem chtěl do postele. Než jsem se však stihl schovat, přišel za mnou (a jen za mnou) oblastní inspektor pro hodiny tělocviku. Docela fórek. V zemi, kde v podstatě administrativa neexistuje, se objeví tenhle chlápek, že se mnou chce probrat mé hodiny tělocviku.
Vůbec nevím, co mi říkal… Bylo mi blbý ho poslat do háje, když za mnou jel přes celé město. Asi to je i fajn chlap, ale se mnou už cloumala zimnice, takže tlachání o hodinách tělocviku nebylo na pořadu dne.
Ráno po té, co jsem úspěšně přežil noc, jsem se probudil s horečkou. „To by mohla být malárie, radši si běž udělat testy,“ komentoval můj stav otec Aurelio. A tak jsem šel.
Zašel jsem ještě v doprovodu otce Norberta do místní nemocnice. Velký areál, spousta budov, mezi budovami spousta prasat, záchranka bez kol… Nějaký chlápek v bílém plášti (s jistotou to nebyl doktor) mi vzal trochu krve z prostředníčku a poslal mě domů, pro testy pak má někdo dojít.
Probudil jsem se někdy kolem třetí odpoledne a z venčí jsem uslyšel známý hlas otce Norberta: „Vojtek! Vojtek! Tak jsi pokřtěný! Je to malárie, gratuluji!“
Musel jsem se tomu zasmát… Malárie je tady něco jako chřipka v Čechách. Všichni ji tu měli. Někdy je to trochu drama a někdy to má celkem hladký průběh, což zrovna byl můj případ. Norberto mi vyprávěl, že jednou dostal malárii celkem osmkrát během šesti měsíců.
Takže nakonec studenti za nic nemůžou, byť se to trochu nabízelo. Dostat malárii první den ve škole je prostě paradox, kterému se lze jen smát… Teď ležím, polykám prášky, koukám na béčkové akční filmy s Brucem a Silvestrem a odpočívám, prostě pohodička. Alespoň zase něco dospím.
Říkám si jenom, zda ve škole taky teď tolik oslavují moji nepřítomnost – tak jako my jsme slavili, když nějaký profesor chyběl (a modlili se, aby mu to ještě chvíli vydrželo). To by mě fakt zajímalo…
