Chvíli po půlnoci jsem se šel projít, jenom na pět minut, abych nabral čerstvý vzduch. Jen co jsem se vrátil na pokoj a zavřel za sebou dveře, zaslechl jsem hluk motorů blížících se aut. Trochu mě to znepokojilo – ono to tady ve zdejších podmínkách obyčejně nevěstí nic dobrého (historek o tom, jak rebelové v noci navštívili různé misie – včetně té naší – a sídla humanitárních organizací, aby si vzali auta, počítače a jiné cennosti, je tolik, že se jen těžko dají spočítat – tohle tak trochu zapadalo do scénáře). Mé podezření, že se jedná o ne příliš milou návštěvu rebelů, vystupňoval i fakt, že se hned po zastavení plně ozbrojených vozidel před naší branou strhla malá hádka mezi “návštěvníky“ a našimi nočními hlídači. Přestože mi připadalo málo pravděpodobné, že by se za aktuální situace zdejší rebelové k něčemu takovému odhodlali, nechtěl jsem to celé ponechat náhodě. V rychlosti jsem schoval notebook, peníze a doklady alespoň hluboko pod skříň, hodil na sebe kalhoty (původně jsem byl v pyžamu), nazul boty a s mikinou v ruce se vykradl ven – obhlédnout situaci. S povzdálí jsem pozoroval dění před bránou.. Slyšel jsem jenom, jak jeden z hlídačů neustále opakuje: „My jsme zdejší hlídači! Co si přejete?!“ Nicméně dřív, než jsem dorazil k bráně, hádka ustala a ozbrojenci náhle odjeli… Hlídač mi pak vzápětí prozradil, že se jednalo o jednotky FOMAC (Středoafrické vojenské síly), které před pár dni přijeli k nám do Bozoum a teď po nocích hlídkují… Hádku asi způsobila nedůvěra vojáků v naše hlídače, kteří podle nich na první pohled nevypadali moc jako hlídači. Nicméně pak se vše urovnalo a vojáci v klidu odjeli… Šel jsem tedy spát. Prý se ještě vrátili okolo čtvrté ráno, ale to už jsem naštěstí byl ponořen do hlubokého spánku.
Po mnoha měsících zmatků a násilí, které se odehrály i tady v Bozoum, je příjezd těchto mezinárodních vojenských sil určitě dobrou zprávou. Zdejší rebelové po měsíce neustále věznili, mučili a popravovali nevinné – často ze zcela nesmyslných důvodů. Obyvatelé Bozoum tedy žijí již několik měsíců ve velkém strachu, že se ocitnou v zorném poli rebelů, kteří si v SAR dělali, co se jim zlíbilo, aniž by jim v tom někdo dokázal zabránit.
Před pár týdny jsme tu měli delegaci OSN z úřadu pro lidská práva, která zde vyšetřovala všechny ty otřesné události. Jejich příjezd v Bozoum vykřesal jednu z prvních jiskřiček naděje pro zdejší obyvatele. Teď do města dorazila i FOMAC, což vyvolalo další velkou vlnu nadšení z řad obyvatel a již první den jsme mohli pozorovat jisté zlepšení: V základně rebelů se od příjezdu FOMAC zásadně nesvítí a je zcela klid. Otec Aurelio, šéf naší misie, jel včera kolem té jejich základny v centru města. Před příjezdem FOMAC bychom před základnou našli 2 až 3 rebely v maskáčích, každý s kalašnikovem u nohou, jak se tak povalují na zemi a vrhají kyselé ksichty. Teď, když jel Aurelio kolem, tak tam seděli dva vzorově vyhlížející „civilisti“ ve vyžehlených košilích. Po zbraních a po maskáčích ani památka!
Je to pro všechny určitě velký oddech. Doufáme, že se FOMAC zdrží dostatečně dlouho, aby se podařilo rebely úplně vypudit, ale nevíme. Každopádně teď se všem v Bozoum spí mnohem lépe… Tedy skoro všem – já po včerejším návštěvě začínám o zlepšení mého spánku lehce pochybovat…