Když jsme se dozvěděli, že WFP se v případě bozoumských uprchlíku bude angažovat, přijali jsme tuto zprávu s velkým nadšením. Situace začínala totiž být kritická. Přestože v Bozoum nevyrostl žádný uprchlický tábor, jelikož místní obyvatelé přijali a ubytovali všech 6 000 uprchlíků ve svých domovech (!), stále se jednalo o 6 000 uprchlíků, kteří přišli úplně o všechno – celé vesnice a celá pole byla spálena rebely. Pomoc ze strany WFP v podobě zásob rýže a dalších skladných potravin přišla tedy v nejvyšší čas!
Pár dní před tím, než mělo dojít k samotnému rozdělování potravin, dorazila k nám jedna koordinátorka s menším týmem, která začala celou akci připravovat. Úplně jsme si nesedli už ze začátku… Nějak jsme se s nimi úplně nemohli dohodnout, kde všude se bude distribuovat. Snažili jsme se jim vysvětlit, že mnohem snazší bude zrealizovat distribuci v areálu naší misie, které leží trochu stranou od města, takže se vyhneme zbytečným komplikacím spojených s velkým množství „přihlížejících.“ Z pro nás nepochopitelných důvodů se i přes naše naléhání rozhodli distribuovat na tom nejméně vhodném místě – hned naproti základně místních rebelů, tedy lidí, kteří patří k té samé sebrance, kvůli které přišlo těch 6 000 lidí o střechu nad hlavou. Pomineme-li tento už tak otřesný fakt, to místo prostě nebylo bezpečné: rebelové, spousta lidí kolem, kterých se distribuce netýkala a velká masa uprchlíků stojících v hodinových frontách… Trochu jsme se kvůli tomu s koordinátorkou pohádali, ale nedalo se nic dělat – stála si na svém, prý kvůli nařízením z vyšších pater, kde se o tomto místě již předem rozhodlo.
Nedistribuovalo se jen tady, ale ještě na dalších místech v Bozoum a jeho okolí… Byla to velká akce, na kterou se měla přijet podívat i výprava vysoce postavených delegátů z WFP v čele s Mrs Brown (kanaďanka pracující pro WFP na nějaké významné pozici, jejíž označení jsem již zapomněl). Pro tyto účely se bohužel začalo dělat velké divadlo. Koordinátoři začali vymýšlet, jak to celé naaranžovat, protože s Mrs. Brown měla dorazit i média. Zašlo to tak daleko, že přišlo i doporučení, aby se uprchlíci oblékli do roztrhaných a špinavých hadrů. To už bylo i na nás moc, takže jsme se zase trochu s koordinátorkou pohádali a nakonec se nám podařilo alespoň tohle smést pod stůl.
Příběh ovšem ještě nekončí. Mrs Brown měla přiletět letedlem OSN na malou provizorní přistávací dráhu za městem, kde jsme je měli čekat. Lidé z WFP totiž neměli dost aut pro celou delegaci, tak nás poprosili o výpomoc s převozem z letiště a zpátky. Když jsme dorazili na letiště, čekalo nás poněkud nemilé překvapení. Na letišti spolu s dalšími auty WFP stál hlouček uvolněných a usměvavých rebelů!! Nechápali jsme… Bylo nám řečeno, že jsou tu od toho, aby zajistili bezpečnost letiště a hladký průběh přistání…!!! Když jsme se obořili na jednoho z koordinátorů – šéfa bezpečnosti, jak je tohle možné, jenom odvětil, že to jinak nešlo… Byli jsme hodně vzteklí, ale situace byla už daná a s tím se v tu chvíli nedalo už nic dělat.
Letadlo mělo zpoždění skoro celou hodinu… Zatímco se všichni koordinátoři pilně připravovali na přílet Mrs. Brown (třeba tím, že navoněli interiéry všech jejich aut), my jsme se zatím soustředili na rebely, stojící opodál. Bylo až neuvěřitelné, jak ti rebelové byli neprofesionální – nejsou to žádní vojáci, jenom chlápci, co se zmocnili zbraní aniž by vlastně věděli, co si to vlastně vzali do rukou… Tento fakt jenom umocňovali výjevy typu: rebel opírající se o jeho samopal v místě ústí hlavně nebo jejich ledabylé pohazování puškou a pod… Někdy z toho šel mráz po zádech…
Když letadlo přistávalo, rebelové se alespoň rozmístili podél plochy, ale to bylo tak všechno. Těžko někomu vysvětlovat, že tuhle práci bych mohl dělat třeba i já, jelikož mám na to stejnou kvalifikaci jako oni, nehledě na to, že největší nebezpečí široko daleko hrozí přímo od těchto rebelů.
Hned po přistání a po zběžném přivítání s delegací, dorazila velká dodávka plná po zuby ozbrojených rebelů – že prý je dohodnuto, že nás doprovodí!!! Neměli jsme slov… Nabrali jsme kameramana a další dva nepříliš významné hosty a vyrazili k distribučnímu místu, kde se již od rána rozdávaly potraviny pro uprchlíky. K našemu zděšení auto plné rebelů skutečně uzavíralo celou kolonu, neboť to tak skutečně bylo domluveno… Aurelio zastavil (byli jsme včele kolony), vystoupil a chvíli se hádal s šéfem ochranky. Dopadlo to tak, že se nakonec Aureliovi podařilo auto plné rebelů odvolat. Odjeli. Byly jsme pěkně ve varu.. „Dokážete si představit, co to udělá s těmi uprchlíky, když vás uvidí přijíždět společně v jedné koloně s rebely, kteří stojí za veškerým jejich neštěstím? Chápete, že první reakce těchto lidí, když vidí auto plné rebelů, je taková, že se dají na útěk? Víte vůbec, jaký stín to na vás může hodit?“ nadával ještě Aurelio směrem k šéfovi ochranky, když nastupoval do auta… Říkal jsem si, jak to vlastně WFP vysvětlí ve svém účetnictví, protože tuhle „ochranku“ musel někdo zaplatit…
Měli jsme celého WFP plné zuby… Upřímně jsem ani na Mrs Brown po tom všem nebyl zvědavý. Jenom jsem chtěl, aby už odjeli a aby bylo po všem. Po té, co jsme dorazili na místo určení, čekal jsem velké divadlo a velkou komedii. Bylo tomu ale jinak. Z Mrs Brown se nakonec vyklubala docela normální a velmi inteligentní dáma, která se nad má očekávání chovala velmi šetrně. Udělala pár rozhovorů na kameru a mezi lidmi, ale spíše se zajímala o celou situaci, kladna spoustu otázek a Aurelio, který ji provázel, jí na všechno věcně odpovídal. Nebylo to vůbec tak dramatické, jak jsem čekal…
Stejná scéna se opakovala na dalším distribučním stanovišti, kde jsme se ještě zdrželi o něco méně. Po té jsme pozvali Mrs Brown na krátký oběd, během kterého ze mě veškerá nenávist vůči WFP spadla. Mrs Brown nepůsobí přímo v SAR, byť SAR spadá pod oblast, kterou má na starost. Řekla to hned v úvodu, na nic si nehrála, ale přitom přijela připravená – zkrátka byla v obraze, jak jen někdo zvenčí může být. Navíc měla i pár docela zajímavých nápadů ohledně další spolupráce, během které by se pokusila podpořit zdejší trh se surovinami a tak podobně. Dotkla se i problematiky nutnosti medializace těchto akcí kvůli dárcům. Byla z toho zajímavá a věcná diskuze, na jejímž závěru jsme se nakonec shodli na tom, že to nějak bohužel k neziskovým organizacím patří, neboť hlavním aktérem je dárce, který tuto medializaci vyžaduje, byť to někdy v reálu hraničí s holywoodským trhákem o chudé Africe… Jenže bez dárce není pomoci…
Během tohoto krátkého oběda se nakonec i ukázalo, jak to bylo se všemi těmi nesmyslnými nařízeními, týkajících se bezpečnosti a pod – řekněme, že již zmínění koordinátoři byli o trochu víc horliví, než by bylo zdrávo a že nakonec snad i ponesou důsledky svého snažení. Byl jsem fakt příjemně překvapen.
Zase jsem si zkusil, že některé věci prostě v reálu fungují jinak, než si třeba většina lidí představuje. Tohle určitě nebylo ukázkové provedení humanitární pomoci ze strany WFP. Na druhou stranu si zase říkám, jestli tyhle neúplně veselé záležitosti a přešlapy některých nižších pracovníků, nejsou jen malicherné maličkosti ve srovnání s tím, jak velkou pomoc sem přivezli. Já se se zdejšími uprchlíky setkávám velmi často a i teď několik týdnů poté, velmi silně vnímám to, že tahle pomoc je pro ně v takto náročnou dobu klíčová. Takže pokud se i přesto všechno povedlo něco tak zásadního a dobrého, asi jsem schopný se i smířit s tím, že zkrátka nežijeme v ideálním světě a že ne všechno jde tak, jak bychom si přáli.
