Když jsem svůj úmysl, začít se seznamovat se svým okolím, oznámil na misii, bylo mi řečeno, že by bylo alespoň ze začátku dobré, aby se mnou šel někdo z místních… Chvíli jsem přemýšlel a nakonec jsem vyhodnotil, že nejlepší bude oslovit Rollina, se kterým jsem za poslední týden strávil na stavbě nejvíce času. Rollinovi je necelých osmnáct let a je to taky jeden ze studentů naší školy… Když jsem mu byl před týdnem představen, jako nový učitel biologie a tělocviku (byť jeho učit nebudu), začal mě brát nesmírně vážně. Takže přesto, že jsem jenom o dva roky starší a začal jsem mu suverénně tykat (ostatně jako si tu všichni tykají), on mi prostě vyká… Když jsem se ho nenápadně začal v sobotu vyptávat, co dělá odpoledne a takové ty evropské řečičky, řekl mi, že nic. A bylo domluveno.
Přišel přesně ve dvě odpoledne (přišel doopravdy na minutu přesně – což je tady absolutní raritou) v košili, umytý, měl dlouhé stylové džíny (na zdejší poměry) a snad se i něčím navoněl… Musel jsem se v duchu smát… Ptal jsem se ho, jestli vždy, když doprovází bělocha, se takhle oblékne… A on, že se takhle obléká vždycky, když není zrovna na stavbě… Vzhledem k tomu, že bylo venku dost přes třicet a ze mě lilo i v kraťasech a v tričku s krátkým rukávem, jen těžko jsem mohl uvěřit tomu, že si běžně bere na sebe džíny a košili s dlouhým rukávem. „Připravil jsem vám trasu… Dneska se podíváme na kaple a příští týden se půjdeme podívat na kopec!“ Hmm, tak jo… Netušil jsem, že to bude mít takhle naplánovaný i na příští sobotu (o které vůbec nepadla řeč)…
V Bozoum žije asi 25 000 lidí + 6 000 uprchlíků z okolních vesnic, převážně křesťané, ale je tu i celkem početná menšina muslimů… Překvapilo mě, jak je tohle městečko rozlehlé… Neustále jsme se motali mezi malými hliněnými chýšemi, prodírali jsme se různým porostem a pořád jsme objevovali nové a nové čtvrtě…Tu muslimskou, tu křesťanskou… Reakce lidí na mě byly různé. Někteří starší byli celkem rezervovaní a ne všichni odpovídali na pozdrav, zejména pak v muslimských čtvrtích… S dětmi to však bylo úplně jiný kafe. Vždy, když mě byť jen na dálku zahlídly, začaly křičet: „Mundzu! Mundzu!“ Mundzu [mundžu] je zkomolenina od slova bonjour a v jazyce sango to znamená běloch. Děti s tímto pokřikem vybíhaly ze svých obydlí, ti odvážnější mi dokonce potřásli rukou… Největší pozdvižení ale nakonec vyvolal můj foťák. V SAR není úplně vhodné fotit kolemjdoucí Středoafričany (a už vůbec ne ty ozbrojené), takže když fotím, tak jenom z dobře rozjetého auta anebo když jsem si úplně jistý, že nebudu zpozorován. Foťák jsem měl tedy schovaný, ale Rollin, který věděl, že ho s sebou mám, tak mě normálně před dětmi prásknul…. Načež se strhnul obrovský radostný povyk, počet dětí se minimálně zdvojnásobil a všichni žadonili o fotku… Oni jí samozřejmě nikdy nedostanou, ale všichni se chtěli vyfotit… Přitom se různě pitvořili a pošťuchovali se… Zkrátka byla z toho pěkná mela, která se během dne ještě několikrát opakovala, vždy tak trochu díky Rollinovi, který s nadšením vykřikoval: „Má foťák, udělá vám fotku…“ Bylo to milé, ale člověku to rychle přeroste přes hlavu a tak jsem si trochu vypomohl menší lží, že je baterka už vybitá (k velkému zklamání dalších dětí, kteří když se dozvěděli tu radostnou zprávu od ostatních, tak už mi běžely naproti…).
Mezi dětmi byly však také výjimky – ti nejmenší se mě spíš báli. Jednu malou holčičku jsem dokonce rozbrečel. K mé smůle to byla sestra jednoho z kluků ze stavby, který když mě viděl, musel mě představit celé rodině – včetně té nebohé holčičky. Čím déle jsem setrvával v její přítomnosti, tím více plakala. Pak už neplakala, ale jenom řvala…
„Já vím, že nejsem moc hezký…“ Této poznámce se ovšem zasmáli jenom ti starší okolo, takže jsem to vzdal a klidil se jí z očí…
Rollin mi pak ještě ukázal svůj dům a protekčně mi domluvil prohlídku jednoho čerstvě postaveného luxusního domu, jehož majitel je nějaký bohatý obchodník… Tu a tam nás někdo pozval na kus pečeného kance, tu a tam mě zastavovali různí Středoafričané, že se prý musím naučit sango, že francouzština nestačí… A tak podobně..
Když jsem se na tržišti s Rollinem loučil a stiskem ruky jsem mu děkoval za fakt hezky strávené odpoledne, ani mne moc neposlouchal. Pořád se rozhlížel, jestli ho všichni vidí s tím mundzu, který před týdnem zavítal do Bozoum a nemíní jen tak odjet…
