Již od konce listopadu byla situace v celé SAR velmi napjatá. Po dobu 6 měsíců rebelové ze Seleka tyranizovali velkou část středoafrické populace a ta už dále nemohla tohle ponižování snášet. Odpovědí na represálie Seleky bylo zformování lidových milic, které se označovaly “anti-balaka“ a které den po dni nabíraly na počtu. I mezinárodní společenství bylo velmi znepokojeno zprávami o týrání, vraždách, vypalování vesnic, které se v pravidelných relacích objevovaly v médiích. OSN proto začala připravovat návrh rezoluce, která by měla krizi ukončit. Součástí této rezoluce byla i případná vojenská intervence, o které Rada bezpečnosti měla v brzké době hlasovat. Všichni jsme tušili, že tenhle stav nebude mít dlouhé trvání, že se věci dají do pohybu a že to nebude nic hezkého.
Rebelové ze Seleka u nás v Bozoum byli tedy pěkně nervózní. A měli proč. Nejednou se jim stalo, že je během výjezdu po okolí napadl někdo z „anti-balaka.“ Seleka se pak mstila vypalováním celých vesnic, odkud útočníci měli údajně pocházet. Tajně jsem tu všichni doufali, že to místní rebelové nevydrží, zabalí to tu dřív, než sem někdo dorazí a utečou zpátky do Čadu… Různé zprávy a drby z Bozoum tomu také nasvědčovaly. Měli jsme pouze obavy, aby se Seleka ještě před odchodem nerozhodla napakovat si kapsy napadením a vykradením neziskových organizací nebo misií. Bohužel, naše obavy se velmi rychle naplnily. V noci ze soboty na neděli (tj. 30.11.-1.12.) Seleka přepadla a vykradla kancelář ACTED, kde pracuje náš kamarád Xavier. V neděli ráno po mši nám to přišel otřesený říct s tím, že dostal příkaz opustit Bozoum. Nedivím se. Přišli k němu pozdě večer, ke spánku mu přiložili kalašnikov a sebrali všechny peníze, které u něho našli. Byli jsme si téměř jistí, že dřív nebo později přijdou i na naší misii, kde jak všichni ví, se spravují objemnější částky peněz (peníze pro základní školu, gymnázium, sirotčinec…).
Strávili jsme tedy večer tím, že jsme schovávali peníze a další cennosti různě po misii… Překvapivě panovala dobrá nálada, dělali jsme si z toho srandu, byť jsme věděli, že pokud přijdou, moc legrační to nebude. I vzhledem k faktu, že se poslední dobou střílelo v Bozoum o něco častěji než obvykle (bylo pár postřelených, dokonce i někdo přišel o život) a že náš šéf misie otec Aurelio byl zdejším rebelům velkým trnem v oku, jelikož byl jediným, kdo proti nim v Bozoum veřejně vystupoval (nejednou rebelové vyhrožovali, že si pro něj přijdou), byl jsem na noc přesunut spolu s dalšími do menšího domku pod misií, který není tak na ráně. Bylo to takové zvláštní, nikdo se netřásl hrůzou, ale všichni jsme z dané situace měli respekt. Já, který musím mít vše pod kontrolou a který musí mít vždy připravený plán B, jsem měl vedle postele navíc “krizový batoh“ v případě nutnosti útěku, byť jsem si úplně nedokázal představit scénář, ve kterém bych musel utíkat (nebo ve kterém by bylo vhodné utíkat). V domku nás spalo celkem 5. Já, 3 sestry františkánky od vedle a jeden kluk – Frédéric, který pracuje na misii pod vlajkou Evropské unie. Spát se nám moc nechtělo, tak jsme seděli na verandě před domkem a popíjeli slivovici, která byla součástí mého “únikového batohu.“ Tu noc byl klid, nic se nepřihodilo. Byť další deny docházelo k různým potyčkám, střelbě a nespravedlivému zatýkání ze strany Seleka (a následným mučením za účelem vymáhání peněz), na misii se nic nepřihodilo. Seleka ve městě zůstala a my se stejným napjetím čekali, co se bude dít… Až do čtvrtka…